Léto je plné zrajícího ovoce, turistického ruchu a tichých nedělních rán. V poledne se tetelí vzduch nad košatými ořešáky zahrad na okraji Prahy, a mně se nechce vůbec, ale vůbec nic dělat. Myslím, že nejsem sama, komu se zalíbilo lenošit, sednout si do trávy a koukat do nebe. Po chvilce lelkování se myšlenka na pořádné nicnedělání stává činem. Usedám, rozhlížím se a ordinuji si tedy relax. Odpočinek s plnou parádou. Každý z nás si to čas od času zaslouží. Tak proč ne já?

Hlavou mi táhne kde co. Spousta myšlenek, skáču z jedné na druhou. To není dobré. Říkám si, holka, odpočívat je něco jiného, než myslet na to, co se musí zítra nakoupit, uvařit, jaké knihy vrátit do knihovny, kdo obstará revizi plynového kotle nebo co ve firmě hoří a nesnese odkladu. Pro pravý oddech musí být hlava prázdná, aby se regenerovala nejen mysl, ale i tělo. A tak postupně přepínám, vypínám, nejsem. Slyším jen hlahol ptáků, kteří si tu chvíli chtějí užít se mnou.

Ale znáte to. Vydržím pár minut a vracím se do těžké reality. I když, jak se to vezme. Vzpomínám na nejednu stať psychologů na téma zcela libozvučné – komu bych sdělila jako prvnímu, že jsem vyhrála ve Sportce, že mi vyšly symboly na stíracím lose nebo že Šťastných deset bylo těch mých nejšťastnějších. Bráchovi, dceři nebo synovi? Nebo by to měl být můj bankéř? Jít do kostela ke zpovědi a povědět to panu faráři, i když jsem nevěřící? Obrátit se na svého psychiatra či kardiologa, kdyby to se mnou náhodou seklo, aby věděli, co dělat a jaká je příčina? Fakt nevím.

Vžívám se do role zasloužené, do role výherce několika milionů (stačily by tři, čtyři), a je mi báječně. Užívám si ty chvíle, jak to jen jde. Stávám se povznešenější nad mnoho zásadních věcí v životě lidském a odpouštím všem nepřátelům a pitomcům.

Komu bych se tedy svěřila? A svěřila bych se vůbec? Jak se nejlépe podělit o emoce takového rázu? Vykřičet je světu jak okno dokořán? To není ta nejelegantnější možnost, závistivci na to čekají, aniž tuší, že bych se s nimi klidně rozdělila. Zorganizovat komorní rodinnou oslavu a v mžiku být za hvězdu? Upřímně nevím. Zvedám se ze sluncem provoněných stébel, asi jsem usnula. Měla jsem nádherný sen. O tom, jak se potomstvu rozjasnila tvář, když jsem oznámila, že se od této chvíle soustředíme jen na to, co má opravdu smysl.